+420 739 156 639
info@hartmannpetr.cz

Sardinie z pohledu lezeckého antitalenta

Cesta na Sardinii, na podle mě málo lezecky profláknutý ostrov, kterému vládnou vedra, krávy a ovce, spousta skal a málo míst k přespání zadarmo, začíná 26. června. První zastávku, ještě v Česku, děláme v Decathlonu, kde dokupujeme poslední drobnosti v podobě voděodolných batohů,  od kterých předpokládáme, že tuto expedici zvládnou na jedničku. Jen co vyjedeme z Česka se naše výhledy z oken mění. Místo všemožných a zbytečných billboardů se nám ukazují v plné kráse rozkvetlá pole. Jsme v Rakousku, kde neplánujeme žádnou větší zastávku, maximálně čůrací , a možná ani to ne, protože se této expedice zúčastňují jen tvrdé dámy a pánové! Svými ještě hezčími poli, domky a mořem nás vítá Itálie. Už tady se začíná na silnici objevovat jistý, a vcelku nebezpečný, styl řízení všech dopravních prostředků. Naštěstí nás několik cyklistů kličkujících mezi naším autem, motorkami a chodci, kteří si přes silnici chodí jak se jim chce, nerozhodí a cesta může bez problémů pokračovat. A je to tady! První menší cíl. Francie. Tady je moře snad ještě modřejší a hluk a šílenství na silnici intenzivnější. Myslím si, že účastnice v zadní části expedičního auta, děkují Bohu, že je za volantem zkušený řidič, který ovšem bez upozornění mění své České řidičské umění, v umění Francouzké, takže už i my odbočujeme bez blinkrů, předjíždíme tam, kde potřebujeme a bez nějakého pořvávání necháváme chodce přímo před námi v jejich: „Dostat se z místa A do místa B zrovna když jede nejvíce aut“.Kromě toho, že ve Francii budeme čekat na trajekt, se tu setkáváme se zbytkem naší výpravy. Ještě před stáním ve frontě na náš trajekt, lezeme na první „šutry“, které se skládají z menší rozhledny, kde samozřejmě obdivujeme město pod námi, ukazujeme na známou dráhu pro formule a pořizujeme první pořádné fotky. Po rozhledně se vydáváme opět mezi uličky a ochutnáváme v maličké pizzerii obrovskou a vynikající francouzskou pizzu. Na prosluněnou Francii přichází tma a Francie je ještě krásnější, všude svítí všelijaká světýlka, moře je klidné a my přijíždíme k obrovskému počtu aut, které se budou řadit, stejně jako my, do front na náš trajekt. Po kontrole papírů na trajekt se můžeme zařadit do dlouhé fronty. S námi ve frontě stojí i naši spoluexpedici a ti ostatní. Čekání se nám zdá nekonečné, nejdříve čas trávíme povídáním nebo koukáním na lidi okolo nás a pak přichází menší únava, kterou trávíme sezením na zemi a pozorováním velkého množství mravenců všude okolo. A najednou je to tady. Náš trajekt je vidět na moři. Všichni napjatě sledujeme, jak probíhá takové couvání obrovského trajektu a poté z něj odjíždějících aut. Další várka cestujících, včetně nás, sedí v autě a čeká na signál od lidí v reflexních bundách, že se můžeme nalodit. Vše probíhá v obrovském zmatku, ale nějakými způsobem ho zvládáme a jsme součástí trajektu. Stoupáme po schodech úplně nahoru, abychom si našli místo na spaní, které nacházíme a spíme na příjemně tvrdé podlaze. Ještě předtím než jsme šli spát, jsme se trochu pokochali vzhledem lodi uvnitř a kromě mnoha a mnoha kajut nacházíme špagetárnu, kavárnu, bazén a dokonce i místnost s automaty a hračkami pro malé pasažéry. Po trochu umačkané noci nás probouzí nádherný výhled na moře, které jemně ohřívá slunce. I ostatní členy naší obrovské posádky tento výhled probouzí a my z takového mála čerpáme energii doslova na několik dní dopředu! Trajekt opouštíme skoro jako poslední, protože byl náš expediční vůz nasměrován úplně do prvních řad a my si tak užíváme pobyt na lodi nejdéle a v hlavě nám běží jedno velké „heč“. Už při prvním nádechu na překrásné Sardinii nás trochu tíží horko a dusno, naštěstí si brzo zvykáme a okýnka v autě už nikdy nezavíráme!

 

 

Celá naše expediční parta se scházíme na malém parkovišti, chvilku řeší hlavní muži celé výpravy technický problém s jedním z aut, ale byla to otázka chvilky a my se můžeme vydat směr nejbližší město. Už po výjezdu z onoho parkoviště se nám naskýtá pohled na pravou Sardinii a ani náš průvodce touto zemí nemá tak krásné a opravdové fotografie. V našich očích je vidět úžas, nadšení a trochu i strach z neznámého. Silnice mají mnohem hezčí než my a nám doslova nezbývá nic jiného než, že závidíme tomuto ostrovu doslova vše! V našem expedičním vozu ladíme veškerou techniku a hlavní řidič se opět bravurně a rychle adaptuje do pravidel jízdního řádu. V pořádku a s dobrou náladou se přesouváme na první zastávku. Kemp. Camp Acapulco v městečku Palau. Platíme hned na začátku trochu víc než bychom chtěli, ale touha domluvit další cíle naší výpravy na kloudném a hezkém místě je větší a my se ocitáme v kempu. Nacházíme zde skvělé místo, kde se vejdeme všichni a jsme pár kroků od moře. Lidé v kempu jsou milí a milí zůstávají až do konce celé expedice. V kempu jsme necelých deset minut a nikoho nenapadne stavět stany nebo se jít porozhlídnout po okolí, ale okamžitě hledáme v taškách plavky a ručníky a míříme směr moře. Pro některé členy expedice je toto první setkání s mořem a na těchto členech je vidět, že je moře vůbec nezklamalo a užívají si vodu nejvíce! Omýváme ze sebe ty dva dny v autě, chladíme svá těla, povídáme si a je nám jasné, že jsme našli ráj. Ve vodě trávíme věčnost, nejradši bychom v ní byli až do večera, ale prázdné žaludky nás vedou směr vařiče. My máme špagety, ostatní polívku nebo nedojedené zbytky na cestu. Po jídle se dělíme na několik skupinek a to buď spáči, průzkumníci, doplňovači vody, uklízeči nádobí a plavce v moři. Každý dělá něco jiného, ale všem je doslova nejlíp na světě. Po několika rozdělených minutách, spíše asi hodinách, si sedáme dohromady a plánujeme další zastávky, hltáme informace z map a průvodců a nemůžeme se dočkat na další dobrodružství. Den utekl rychle a ve vzduchu je cítit přicházející večer. Někdo tráví večer hraním her, povídáním a nebo přípravám menší večeře. Najdou se mezi námi ovšem tací, kteří nelení a vrhají se do vody za účelem objevování vodních živočichů. Nakonec se jim zkoumání podvodního světa vyplácí, protože se jim naskýtá pohled na lovící sépii. Sardinii zahalila tma, v kempu svítí lampy a na druhé straně moře svítí spousta světel z města, do kterého se vydáme hned zítra. Jsme unavení, ať už z vody nebo sluníčka, usínáme spánkem spravedlivých. Ráno nás probouzení menší ruch v kempu, to nám ovšem nevadí, ono se stejně nedá dlouho vyspávat, protože nás dřív nebo později neskutečné vedro ve stanu vyhání pryč. Na některých členech výpravy se začíná projevovat sluníčko, chytáme barvu, zatím ale pouze všechny odstíny červené a na tu vysněnou hnědou si ještě chvilku počkáme. Po snídani uklízíme stany, stolky a vše ostatní, touto dobou nám takové uklízení trvá dlouho, ale už po pár dnech takové rutiny nacházíme systém, vše dostáváme do ruky, a uklízení je otázka pár minut. Opouštíme kemp a vyrážíme směr město Porto Pozzo.

 

Do města, které máme doslova před očima jedeme přes hodinu a začínáme si pomalu uvědomovat, jak je Sardinie velká, je štěstí, že se této expedice účastní spíše nadšenci a snílci, než prudiči a nespokojenci, takže nám takové delší přejíždění nevadí. Z auta vidíme, jak se ostrov mění. V městech a více obydlených částech je Sardinie plná zeleně a jinde máte při pohledu z okýnka na ta suchá a opuštěná místa obrovskou žízeň. Dorážíme do města, ale až po návštěvách několika jiných měst si uvědomujeme jejich jedinečnost. Dokupujeme pár zásob, včetně Sardinského piva, které u našich silných mužů obstává a křehké ženy nachází oblibu v lehčím citronovém pivu. Čeká nás první výlet. Skála jménem Capo d´Orso, která kvůli vymodelování větrem a erozemi, vypadá jako medvěd. Parkujeme na malém parkovišti, jdeme pár metrů k bráně a platíme vstup na skálu. Jdeme po kamenité cestě přímo k medvědovi. Aby nebylo zážitků málo, setkáváme se s prvním problémem. Jelikož si pár našich mužů usmyslelo, že nebudou platit za vstup a cestu nahoru půjdou po své trase, se po vykonání takového doslova kriminálního skutku objevuje průvodce, který vyhrožuje, že zavolá polici a vidět několik mužů z druhé strany cesty, se mu vůbec nelíbí…a je o příběh do deníčku postaráno. Vracíme se společně k autům a navštěvujeme nedaleké město, kvůli menšímu nákupu pití a jídla. Nakonec se rozhodujeme město neopouštět tak rychle, zamykáme expediční vůz a vyrážíme do ulic a uliček. V tomto městě se odehrává hned několik našich premiér. Například ochutnáváme pravou Sardinskou  zmrzlinu, trvá nám věčnost si vybrat z toho šíleného množství druhů a při servírování zmrzliny do kornoutu užasle třeštíme oči, protože o takových monstrózních kopcích zmrzliny se nám v Česku může jen zdát! Procházíme se po uličkách města, někdo si tuto krásu zvěčňuje do foťáků – pánové, zbytek je unaven ze sluníčka a zmrzlinu sprovází ze světa do několika vteřin – dámy. Kromě obdivování zmrzliny, obdivujeme ještě pořádek ve městě, nikde se neválí odpadky, trávníky tohoto města jsou hezky posekané a celkově na nás město působí obrazem dokonalosti. Ještě než začneme hledat odlehlé místo někde blízko moře na spaní, stíháme si jako správní turisti udělat několik selfíček, na všech těchto fotkách je zachyceno naše nefalšované štěstí. Zbytek dne se brouzdáme městem, pořizujeme víc a víc fotek, až jsme z toho unavení a tak hledáme místo na spaní. Začínáme být v tomto druhu hledání lepší, protože místa nacházíme bez větších problémů. Připravíme si něco k jídlu, chvilku si povídáme a když jsou naše víčka těžká, jdeme spát. I další den trávíme bez našich expedičních spojenců. Program se nám ale naskytne rychlostí blesku, protože naši muži vědí, že se v naší blízkosti nachází skála, kterou si musí vylézt a protože my, ženy, jsme ohleduplné a chceme, aby mužská část výpravy byla šťastná, podporujeme muže seč nám síly stačí a tak vyrážíme. Cestou potkáváme opravdu suchá místa ostrova, kde není opravdu nic a jinde vidíme zelené zahrady plné lidí. Po opravdu dlouhém přejezdu z města ke skále, jsme konečně v cíli. Monte Pulchiana.Prakticky hned po zastavení auta, vytahujeme vařič a jídlo a děláme mužům malou pochutinu na posilnění. Po jídle si připravují všechno vybavení, mažeme jim těla opalovacím krémem a loučíme se. Konečně si můžeme trochu v klidu prohlédnout okolí. Zastavili jsme u jakéhosi odpočívadla u silnice, hned naproti nám je ohrada a v té, jak později zjišťujeme, jsou nečekaně krávy. Když už máme uklizený stůl, trávíme čas povídáním, přemýšlením a tak různě. Neutíká nám to, ale pevně doufáme, že jsou muži v pořádku, šťastní a už se nemůžeme dočkat jejich vyprávění. Blíží se večer a ve vzduchu je cítit déšť. Začínáme být malinko nervózní, nemůžeme se s muži nijak spojit, my sice telefony máme, ale oni ne. A tak sedíme a povídáme si. Slyšíme v dálce bouřku, pomalu se rozhodujeme, že uklidíme věci, které by zmoknout nemusely a jen co takto učiníme, začíná obrovský déšť a my se rychle běžíme schovat do auta. Už je tma, nevidíme na skálu a sotva vidíme cestu. Ano, máme o naše mužíčky strach, ale zároveň víme, že se jim nemůže nic stát, jsou to přece expedici tělem i duší! Po nekonečném a nepohodlném čekání v autě si připravujeme místo ke spaní, jsme unavené a tak za zvuků kapek padajících na střechu usínáme. Když se ráno probudíme, radostí skáčeme tři metry do vzduchu, muži jsou s námi a vypadají v pořádku. Ihned se vyptáváme, jaké to bylo, jestli mají nějaká bebíčka  a hlavně jim přejeme všechno nejlepší k svátku. Muži nám vypráví, že lezení bylo skvělé, ale najít cestu zpátky bylo nemožné. Museli zůstat spát na skále, déšť trochu přidal k zimě a tak muži ráno netrpělivě čekají na sluníčko, aby se mohli vyhřívat jako ještěrky na kamenech.  Ke snídani máme teplé jídlo, které muži snědí během pár sekund a čekání než jídlo, normální rychlostí, dojíme i my, tráví sušením svých lan. Zbytek dne je trochu odpočinkový, navštěvujeme město, ve kterém dokupujeme několik tekutin a hledáme si místo, kde budeme spát. Nacházíme nádherně zašité místo, hned u moře a zarostlé keři. Stavíme stany, připravujeme malou chuťovku a zkoumáme okolí. V moři nacházíme malé mušle, kamínky a menší hvězdu, všechno si schováváme domů. Tento den utekl jako voda a je večer. Připravujeme si večeři, budeme grilovat a ovoníme si celé naše místečko. Ráno se muži rozhodují vyzkoušet dovednosti drona, tak se nám zase na nějakou dobu ztrácí z dohledu a nám nezbývá nic jiného než trochu poklidit. V uklízení nás ale vyruší dvě osoby, nemluví anglicky a nemají žádnou ochotu mluvit pomaleji, vzniká komunikační šum. Ovšem z tónu, kterým svou řeč vedou, chápeme, že se jim náš výskyt na jejich území nelíbí a my jen kývneme hlavou a osoby odchází. Mužům oznamujeme, že bude lepší popojet zas o kousek dál a tak odjíždíme. Spojujeme se s ostatními členy expedice, kteří nám vítězoslavně hlásí, že našli dokonalé místo, které je nejen poblíž moře, ale i našeho prvního, konečně, společného cíle. A tak se přemisťujeme za nimi.

 

Opět se rychlostí blesku převlékáme do plavek a míříme směr pláž, kde sice několik místních je, ale rozvalovat se na písku můžeme všichni. Moře je osvěžující, klidné a ničemu se nedá nic vytknout. Když jsou naše těla doslova jeden velký varhánek, domlouváme se na podvečeru, kdy plánujeme první lezecký výstup. Konkrétně ferratu Capo Caccia, která délkou odpovídá necelým dvěma kilometrům a je několik metrů nad mořem. Pohled na ni je sám o sobě krásný i ze země a proto takové lezení pro nás bylo ještě větší ctí. Drtivá většina se na podvečer posilňuje chlebem a zeleninou, převléká se do pořádného oblečení a vyráží směr ferrata. Nejdříve musíme zdolat vysoký kopec plný malých i velkých kamenů a celou tuto cestu je vidět na moře, na pláž, kde jsme trávili odpoledne a my se těšíme až ferratu uvidíme na vlastní oči. Jsme nahoře a děláme menší odpočinkovou pauzu, čteme si informace o ferratě na ceduli a začínáme se pomalu oblékat do úvazků, helm a bereme i rukavice. Jde se na to! První část ferraty je spíše pěší, na kráse a respektu to nic ale nemění, čeká nás druhá část a to už jde hlavně o lezení. Všichni zdolávají množství překážek na jedničku, stíháme se dívat nejen pod nás na moře, ale i na skálu, která trčí hned vedle ferraty z moře a i ona dosahuje úctyhodných rozměrů. Když lezeme, doprovází nás zvědaví racci a o to je zážitek větší! Poslední členové této lezecké cesty se objevují na úplném vršku a vše je bezchybné. Potřásáme si rukama na důkaz dobře odvedené společné práce. Pro ty, kteří za sebou nemají tolik lezeckých zkušeností je toto okamžik jakési bezkonkurenční euforie a je jasné, že si tento moment budou pamatovat do konce života. K autům se vracíme za úplné tmy. Bolí nás celá těla, ale jde o bolest, která je příjemná a proto nás nijak neomezuje, naopak, posilňuje. Po večerním koupání v moři, chystáme večeři, u které všichni diskutujeme o dojmech z ferraty a sdělujeme si například, které úseky byly pro koho těžké a které byly spíše lehčí. Další den na Sardinii byl dokonalý a my se nemůžeme dočkat dalších! Ráno je trochu pomalejší, někdo dokonce dokonale vypadá jako lenochod, ale hned po snídani a menším koupaní v moři chytáme nový dech a můžeme přemýšlet o dalším místě k navštívení. Sice nám začíná trochu pršet, ale jsme parta tvrďochů a něco jako několikaminutový déšť nám koutky neobrátí! Dozvídáme se z průvodců, že v období naší návštěvy Sardinie se na jistých místech ostrova objevují hejna plameňáků, kteří používají tuto zem jako takovou mezi zastávku při svém dlouhém letu. Ona jistá místa sice nacházíme, jezera okolo Riola Sardo ,ale uspokojení nenacházíme, protože plameňáci nikde. I přes naše neustále přesvědčování, že je ještě dnes najdeme se ale pomalu smiřujeme s faktem, že nám pohled na divoké plameňáky není přán. Dokonce navštěvujeme jakýsi park, kde by mělo být několik stovek plameňáků, ale nic. Když najednou. Telefon. Volá nám jeden z členů naší party. S obrovskou radostí nám oznamuje polohu řeky, kde jsou vidět, kde je jich hned několik. Ano! Budou plameňáci!! Ihned se přesouváme k řece, jde o úplně obyčejnou řeku, hned vedle silnice a tam třicet růžových plameňáků, kteří se krmí rybkami. Potichu a pomalu opouštíme auto a vydáváme se vysokou trávou blíž a blíž k nim. Je to úžasný pohled, jsou úplně jiní než v zoologických zahradách, jsou dokonale volní a dovolují nám se k nim přiblížit. Vzbuzují v nás pocit, že jim celá řeka patří a staví se k nám tak, že pořizujeme hned několik opravdu skvostných fotek. Bohužel všechno hezké jednou končí a plameňáci vzlétají a opouští řeku. Naše duše jsou opět spokojené a my můžeme pokračovat dál. Čekají na nás písečné duny Spiaggia Piscinas. Další dlouhé přejíždění na toto místo nás trochu unaví a tak po příjezdu k dunám nacházíme odlehlé místečko ve stínu a dáváme si dvacet. Po této siestě se rozhodujeme, že i tady poctíme naší návštěvou moře, ale hned po spatření vysokých vln a červeného praporku u plavčíků, chápeme, že tady to nepůjde. Sice se dva naši největší dobrodruzi odhodlají do moře vstoupit, po chvilce ale vylézají, protože takové koupání opravdu nemá smysl. A taky vylézají kvůli plavčíkovi, který míří k nám, ale hned po opuštění vody, kývne hlavou a jde zpátky ke své základně. Jdeme se podívat na duny. V průvodci je popisují jako třistametrové a hned potom, co vidíme nanejvýš třicetimetrovou, je na nás vidět malé zklamání.

 

Pár fotek pořizujeme, v písku skáčeme a kreslíme do něj, ale po chvilce se vracíme na pláž, k ostatním. V baru na pláži si objednáváme limonády a pivo, hasíme žízeň a přemýšlíme, kde přespíme dnes. Jelikož nechceme platit mnoho peněz za kempy, hledáme si další tajné místo na spaní. Tajné být musí, protože kempování mimo kemp, jak nám po pár vyhrůžkách dochází, je zakázané. Všichni se vydávávají hledat nocleh, ale jen my zůstáváme, protože jsme největší frajírci a chceme spát na pláži, což se po chvilce foukání a písku ještě víc všude než před tím zdá nemožné, vzdáváme se a hledáme zbytek výpravy. Nacházíme je snadno, neujeli nám daleko a tak stavíme stany a připravujeme jídlo. Začínají nás po večerech otravovat komáři a další bodavý hmyz a jsme v jedné velké drbárně. Protože je jeden člen vášnivý fotograf fotí momenty z večera a my máme další krásné fotografie do sbírky. Po jídle a s čelovkami na hlavách vymýšlíme program na zítra. Chtěli bychom navštívit další město a je v plánu i menší rezervace pro divoké koně u městečka Gesturi. Plány jsou jasné a my můžeme ulehnout. Další ráno nás opět vytahuje sluníčko ze stanů a na každém obličeji je vidět úsměv od ucha k uchu, naše radost a adrenalin v žilách by se dal možná i krájet. Po snídani balíme věci a čeká nás delší přejezd na první zastávku. Cestou potkáváme zbytky z velké fabriky z období války, Naracauli a tak zastavujeme. Trochu si toto místo procházíme, fotíme a pak míříme dál. Ale zase nám do toho něco vlezlo. Zjišťujeme, že v naší blízkosti se nachází keška a tak neváháme a míříme směr souřadnice. Chvilku bloudíme, jezdíme sem a tam a nakonec kešku nenacházíme. Naštěstí víme, že jich potkáme ještě pár a tak nevěšíme hlavu a bez žádného rozptylovaní se vydáváme na divoké koně. Bereme batohy s pitím, mobily pro neustále spojení s ostatními, foťáky a nějakou tu dobrotu pro nás a procházíme branou do rezervace. Uděláme pár kroků a vidíme malé stádo ve stínu pod stromy, respektujeme, že jsme na jejich území a tak se potichu kolem nich procházíme, fotíme si je a sledujeme zaměstnance rezervace, kteří zpracovávají korek. Sardinie patří mezi přední pěstovatele korku a takových míst najdeme ještě více. Rezervace je krásné místo a podobných stád koní jako na začátku potkáváme hned několik. Příroda je zde nedotčená. Jediné co vytvořil člověk je pár posezení ve stínu, cesta a na mnoha kmenech stromů si všímáme odřezků právě již viděných korků. Pro místní je korek běžná věc, pro nás je v této podobě ale novinka a tak i my si odřezáváme kousek  a bereme domů jako suvenýr. Po návštěvě rezervace se snažíme spojit s ostatními, chvilku se nedaří, ale nakonec se slyšíme a hned domlouváme, že se sejdeme na další zastávce a tou jsou hory. Vše je domluveno a nás čeká neskutečné množství serpentin, které nám nedělá moc dobře. Když už se takové ježdění nedá vydržet, zastavujeme a děláme si oběd, výbornou polívku. Chvilku po slehnutí z jídla nasedáme do vozu a pokračujeme v cestě. Jedeme přes několik měst a času máme hodně, tak děláme další spontánní zastávku a to ve městě Bosa. Chvilku si procházíme náměstí, kupujeme pár potravin a dáváme si další velikou zmrzlinu. Našli jsme malý obchůdek se suvenýry, kde se nám kromě pohledů líbí i pár triček. Sice je těžké vybrat si jak pohledy, tak trička, ale nakonec oboje pořizujeme. K pohledům kupujeme i známky a na úplný závěr návštěvy tohoto města si kupujeme tzv. pizzu na počkání. Přemisťujeme se k autu a už konečně jedeme směr hory, kde na nás ale nikdo nečeká. Naši spolucestovatelé si nejspíše udělali taky pár zastávek, po neúspěšném spojení s nimi, se vydáváme sami na nejvyšší horu Sardinie Punta La Marmora. Cestou potkáváme hned několik krav, kterým bimbají zvonky na krku. Vyjít takový veliký kopec je pro některé členy nad jejich síly a tak se na opravdový vrchol této hory dostává jen půlka z naší výpravy. Takové rozdělení se ale později ukáže jako rozumné, protože jedna naše půlka šlape do kopců a ta druhá se stará o jídlo. Než se naši muži vrátí, přijíždí zbytek expedice a stíháme napsat i pár pohledů. Když se naši dobrodruzi vracejí, je už tma, ale vyprávět o pohledu z nejvyšší hory Sardinie si necháváme. Začínáme být unavení, někdo si ještě potichu povídá o uplynulém dni, ale zbytek se zavírá ve stanu. Tentokrát nás čeká první, a poslední, noc kdy používáme spacák, tak jak máme a někdo volí kromě spacáku i vrstvu dek. Na plánu dne se domlouváme ráno a jde nám hlavně o další zážitky. Domluveno. Jedeme na kaňon. Rio Flumendosa. Řekneme si, že pojedeme společně a tak vyrážíme všichni za dalším dobrodružstvím. Parkujeme po kopcem, který je takovou první vstupenkou a zároveň překážkou do kaňonu. Auta necháváme ve stínu a jde se. Volíme menší zkratku, která se chvilkami zdá jako naprostá pitomost, ale máme zkušeného vůdce, který i když je v terénu stejně poprvé jako my, přesně ví kudy kam. Všechny síly beroucí kopec je konečně zdolán, jdeme chvilku po silnici a při pohledů dolů vidíme trochu kaňonu a několik tůní, později vidíme i divoké koně. Scházíme ze silnice na trochu horší cestu, která vede přímo ke kaňonu a když dorazíme na místo, chvilku odpočíváme a pak je to tu. Batohy na záda, adrenalin v krvi a úsměv na tváři nás provází hned při první části kaňonu, kterou je velmi hluboká tůň, ale zvládáme ji úspěšně  všichni. Voda není úplně průzračná a tak se někomu v hlavě honí myšlenky na všemožné příšery, které ve vodě být můžou, naštěstí ale nejsou. Během tohoto výletu bohužel zjišťujeme, že jeden z batohů zakoupených v Decathlonu, který sliboval oddanost, ukázal, že se do něj voda přeci jen dostane. Malý problém rychle vyřešíme a nijak nám to náladu nezkazí.  Zbytek kaňonu je úchvatný, lítají kolem nás vážky, provází nás ozvěna a snažíme se všechno zvládnout bez úrazů, daří se. Kaňon nám nabízí i pár slaňovacích úseků, které probíhají následovně. Zkušenější dávají za pochodu instrukce těm, kteří se s něčím takovým, jako je kaňon, nesetkali. Takticky necháváme prvního slaňovat toho, kdo to ovládá nejlépe, aby zbytek mohl okoukat techniku a případně se ptát na vysvětlení:“Proč děláš tohle a proč tamto?“. Všichni slaňovací nováčci zvládli tuto překážku skvěle a tak je vidět, že ze sebe mají opět radost. Kaňon je to dlouhý, kromě slaňovaní nás čekají i cesty ne úplně příjemné, kdy musíme spoléhat na našeho lídra, který má GPS v hlavě. Na konci tohoto kaňonu na nás čekají účastnící, kteří nemohli být součástí tohoto výletu, hlavním důvodem bylo to, že se ve věku 12 měsíců kaňon dost špatně absolvuje. Bylo to milé shledání, kterého využíváme k fotografování, a i když jsme úplně mokří, špinaví a doškrábaní od kamenů a trnů, zvládáme pořizovat fotografie hodné na titulní stranu do časopisu National Geographic. Cestou k autům nacházíme hlubokou, dokonale kulatou a čirou tůň, ve které se někdo znovu vykoupe. Převlékáme se do suchého a diskutujeme o dalších plánech. Jelikož tento kaňon byl na celý den, plán je více méně jasný, jídlo, klid a spánek. Nacházíme místo k přespání a vrháme se na stavbu stanu, kterou máme tak v malíku, že bychom jí zvládli už i po slepu a připravujeme jídlo. Chvilku po jídle si ještě povídáme o kaňonu a dalších dnech. Vypadá to, že si zítra zkusíme půjčit loď a zažít Sardinii zase trochu jinak. Po domluvě uleháme do stanů a necháváme se uspat zvuky zvonků volně pobíhajících krav kolem nás. Ráno jsme poslední, kteří opouští naše spací místo a tak trochu nevíme kam naši kumpáni jeli. Stavujeme se tedy ve městě a kupujeme trochu jídla s pitím. Během pár hodin odloučení nám volají naši spolucestovatelé a říkají nám ceny za půjčení lodi. Zdá se nám to trochu moc, navíc se nestíháme dostat k lodi před jejím odplutím a tak se tohoto dobrodružství nezúčastňujeme. Za pár minut zvládáme naplánovat jiný program. Půjčujeme si potápěčské láhve, které dva dny po půjčení poctivě vracíme, a hledáme nějaké opuštěné místo, blízko u moře, kde by se dalo potápět. Santa Maria Navarres. Zdá se, že jsme na Sardinii jako doma, protože takové místo nacházíme skoro okamžitě. Trochu prosondujeme terén a jdeme na to. Dámy pomáhají pánům odnést těžké věci na potápění blíže k moři, kde dámy opět pánům pomáhají a tentokrát s oblékáním do neoprenů. Nadšené potápěče fotíme ještě na souši a pak je dobrou hodinu nevidíme. Jsme zalezlé ve stínu, ležíme na kamenech, oči máme zavřené a vychutnáváme si šum moře. Slyšíme bublinky a tak nám leháro končí, naši potápěči jsou na hladině. Když se převléknou, ukazují nám pár fotek z moře. Větší radost máme ale z mušlí, které nám darovali. Místo je to hezké a tak tu chceme ještě chvíli být. V místní restauraci hasíme žízeň a při pohledu z posezení vidíme skálu, která trčí z moře Pedra Longa di Baunei a naši muži už přemýšlejí, jak ji zdolají.

 

Platíme a jdeme zpátky k autu. Plníme batohy tím správným vybavením a doprovázíme naše lezce blíže ke skále. A my, ženy, znovu čekáme. Tentokrát nespíme a nelenošíme, ale netrpělivě čekáme na mávání z vrcholu. Jak slíbili, tak udělali. Mávání se dočkáváme a těžko říct, kdo je pyšnější, jestli my nebo muži. Tento den byl pro naše pány velmi náročný a tak bez nějakých zbytečných řečí hledáme místo na spaní. Ráno máme v plánu navštívit město, které v průvodci vypadá romanticky, mile a překrásně. Jedeme do Bosy, kde si neodpouštíme další ochutnávku zmrzliny a procházky mezi domky. Nacházíme pizzerii, kde nás nejdříve usadí uvnitř, pak ale usoudí za vhodnější, abychom jedli venku a je to opravdu lepší nápad. Každý si objednává svou pizzu, ještěže mají na Sardinii obrovské stoly, jinak by se nám na ně čtyři pizzy vůbec nevešly. Po jídle a další menší procházce míříme k moři, tentokrát ale ne za koupáním, ale abychom se porozhlédli po projížďkách lodí. Chvilku se procházíme přístavu a pak se rozhodujeme, že si přeci jen projížďku zaplatíme. Lístek máme a čekáme jen chvilku, než naše loďka připlouvá. Spousta lidí takové lodní služby využívá podobně jako my v Česku autobusy nebo vlaky. Naštěstí nejsme cestovatelští amatéři a plujeme za dalším dobrodružstvím. Na druhé straně na nás čeká druhá ferrata (Cabriol). Plavba lodí je to hezká, potkáváme jiné lodě, některé opravdu zajímavých tvarů, a když připlujeme blíže k břehu, vidíme naši ferratu. Sice všichni jdeme cestou k ferratě, ale nakonec ji zdolávají jen muži. Ženy se vrací zpět na pláž a usínají ve stínu, samozřejmě ještě než usnou, sledují ferratu a snaží se na ni spatřit muže, což je trochu nemožné, ale ženy jsou jistým způsobem vždy strachy bez sebe, když je drahé polovičky opouštějí. V odloučení můžeme být nejvíc dvě hodiny a když se opět vidíme, míříme na druhou stranu pláže, kde stavíme pořádné hrady z písku. Po takové stavbě začínáme mít žízeň a protože máme ještě dost času, než připluje náš lodní odvoz, jdeme do baru na pláži a chladíme se pivem a limonádou. Po přeplutí zpátky vyrážíme na odlehlé parkoviště, kde si myslíme, že budeme nocovat, ale nakonec takové místo měníme a jedeme na pláž, která je takovým útočištěm pro podobné cestovatele jako jsme my. Další den se snažíme spojit s naším expedičním zbytkem a když se nám to daří, domlouváme se na dalším výletě a to jeskyně Neptune Grotte. Jsme všichni nadšení, protože se těšíme na další společný výlet. Jenže. Od krásné jeskyně nás dělí příliš mnoho schodů, i přes infarktové stavy se k jeskyni dostáváme a dokonce zadarmo. Tímto bych chtěla poděkovat šikovným kartičkám našich milých. Jeskyně je parádní, cesty jsou zde někde úzké a jinde širší. Celou dobu nás provází průvodkyně, která mluví do mikrofonu hned několika jazyky, češtiny se nedočkáváme a tak spokojujeme s angličtinou. Když znovu vycházíme těch „milion“ schodů, začínáme přemýšlet o tom, co komu doma odkážeme a jak bude svět bez nás, krásných lidí, vypadat. Naštěstí přežíváme a obsah závěti v hlavě rychle mažeme. Ani nevíme, jak se nám to podařilo, ale opět se rozdělujeme a tak jsme bez spolucestovatelů. Začíná byt trochu zima a blíží se večer, zůstáváme ve městě a nacházíme si jedinečnou pizzerii, která dělá pizzu například s paprikou. Takovou pizzu ocení hlavně člen, kterému se otáčí oči v sloup jen, když má název této zeleniny vyslovit. Nic méně takovou pochutinu si musíme vychutnat ve stylu. Chvilku se sice procházíme v jedné uličce, ale pak, přicházíme na náměstí, kde vidíme opuštěný vláček. Opuštěný proto, že je na něj už hodně hodin a on jezdí jen ve dne. Nás nenapadne nic jiného, než si do něj sednout a pizzu si takto vychutnat. Líp ten den skončit opravdu nemohl! Po pomalém vstávání do dalšího dne vymýšlíme program. Po pár prolistování v průvodci máme jasno. Vyzkoušíme druhý kaňon na městem San Teodoro.) Tentokrát parkujeme šíleně daleko od jeho začátku, jinak to nejde, a my musíme šlapat do vysokého kopce po silnici a kromě potu, možná i slz, nás provází neúprosné sluníčko. Jdeme už tak dlouho, že pak zastavujeme v každém stínu. Když vidíme začátek kaňonu, hned nám na tváři vyskakuje úsměv. Děláme odpočívací pauzu, po které se oblékáme a s chutí do kaňonu! Hned na začátku potkáváme skupinu lidi, která se učí a nejspíš dopodrobna diskutuje o zdolávání kaňonu. My ale nediskutujeme a jdeme okamžitě na akci. Tento kaňon je mnohem vyprahlejší než první a taky je zde mnohem více trnů, které nám nechávají na odhalených částech těla pěkné škrábance.

 

Kromě toho, že je kaňon suchý, je také pěkně vlhký a prorostlý řasami, takže je někde vtipné dostat se z vody ven. I při tomto zdolávání kaňonu jsme úspěšní a když vidíme auto na cestě, hned je nám lépe. Nám ženám se začíná stýskat po kempu, rády bychom zase vypadaly jako princezny a voněly jako rozkvetlá louka. Mužům je to jedno, na jednu stranu to chápeme, ale na druhou je máme za obrovská čuňata. Když tento návrh sdělujeme, je nám vyhověno. Ovšem  až potom, co přežijeme ještě jeden výlet a spánek ve stanu. Návrh přijímáme, ale dáváme si pozor, aby toto muži slíbili. Z kaňonu na skálu, kterou muži chtějí vylézt, se přesouváme během chvilky a zatímco se muži ztrácí v dálce, ženy připravují jídlo. Po chvilce čekání je nám zima a tak schováváme v autě, přikryté dekou a usínáme. Je to neuvěřitelné, ale hned, co se muži vracejí nám oznamují, že kemp najdeme ještě dnes a v ženských srdcích svítá naděje! Přijíždíme do kempového ráje, jeden kemp vedle druhého a my si vybíráme až ten úplně poslední. Děláme dobře, protože cena za dva dny je vskutku přenádherná. Místo, které nám bude patřit, nám přiděluje majitel a nám se líbí, takže bez námitek parkujeme. Stavíme stany a jdeme do moře. Po koupání v moři navštěvujeme po týdnu normální koupelnu, konečně ne slanou vodu a záchody, které nám trochu vyráží dech. Nejsou tak úplně normální, jaké známe. Tady svou potřebu konáte pěkně na stojáka. Čert to ale vem, jsme spokojené. Když konečně voníme a jsme zase dokonalé, děláme jídlo a panuje výborná nálada. Večer se rozhodneme, že navštívíme pořádnou restauraci, kde si nečekaně dáme pizzu. Házíme se do gala a vyrážíme směr restaurace, kde si dáváme například pizzu s mořskými plody. Po večeři se vracíme do kempu, kde si sice prohodíme pár slov, ale únava je větší a my se ukládáme ke spánku. Ráno si trochu pospíme, víme, že nikam nespěcháme a tak se otáčíme z jednoho boku na druhý. Tento den trávíme po dlouhé době lenošivě, testujeme dron, koupeme se v moři a nebo jen tak sluníme. Po obědě pořádáme menší turnaj v pétanque, kde si každý s každým porovnává své síly. Jedno koupání v moři za den nám nestačí a tak se z nás na pár minut stávají úplné potápky. Večer se chystáme grilovat a tak se ještě před vařením vydáváme do města, kde kupujeme jídlo a důležité ingredience. Vracíme se do kempu a začínáme s grilováním. Náš za pochodu vymyšlený recept je natolik úchvatný, že si ho sepisujeme a doufáme, že ho ještě někdy použijeme! Ráno se po snídani chystáme v pokračování naší cesty, balíme si věci, loučíme se s pořádnou koupelnou a platíme za kemp. Spojují se s námi naši spolucestovatelé, o kterých jsme už dlouho neslyšeli. Sdělují nám, že se blíží k městu, kde celé naše Sardinské cestování začalo, protože opouští tento ostrov dříve. Loučíme se s nimi tedy přes telefon a přejeme si buď klidný příjezd domů nebo dobrodružné pokračování expedice. Většinu dne trávíme v autě, pořádně nevíme, kam máme jet, protože i my se budeme muset za pár dní přemístit k trajektu. A tak parkujeme v obytné části, blízko moře. V tento den nám hlavně prší, takže nálada takovému počasí podléhá. Naši muži berou své rybářské pruty, které mají už tak dlouho, že je těžké určit přesný den jejich koupi, a snaží se chytit nějakou rybu. Hecujeme je mečounem, ale všichni moc dobře víme, že je to nemožné a tak jim oznamujeme, že nám postačí malá rybka. My zatím u auta, schované pod plachtou, děláme jídlo. Nejspíš jsme si vybudovali závislost na jídlech z pytlíků, ale nám je to jedno, hlavně, že máme teplo v žaludku a dnes obzvlášť, když je kvůli dešti zima. Naši rybáři se vrací s prázdnou, jako útěchu jim nandáváme jídlo a tak je vidět, že na svůj neúspěšný rybolov zapomínají. Když přestalo pršet, vytahujeme balon a chvilku si pinkáme. Po chvilce dalšího sportu, ale nastává záchranná akce míče, který nám přistál na druhé straně oplocené zahrady. Štěstím je, že jsme opravdu šikovní a míč zachraňujeme do pár minut a blbnutí s míčem může pokračovat. Blíží se večer a my si hledáme poslední místo ke spaní. Před spaním si povídáme a o všech zážitcích a je nám do smíchu a bohužel i smutno. Nejradši bychom na Sardinii byli napořád, ale nejde to a tak se hned zítra vydáváme směr trajekt Porto San Paolo.
U trajektu probíhá stejný systém jako tehdy, čekáme na zkontrolování papíru a můžeme vyrazit do trajektu. Tentokrát nespíme na zemi, ale pěkně nóbl na sedačkách.

 

 Ještě než jdeme spát si loď znovu prohlížíme a nebo se jen díváme na moře, které je všude okolo nás. Ještě než definitivně Sardinii opustíme, ji řádně zamáváme a skoro se slzami v očích se smiřujeme s faktem, že je po všem. Vstáváme v nekřesťanských pět hodin ráno, jsme polámaní víc než obvykle, ale těšíme se konečně na pevninu.  Třešničkou na dortu naší expedice je návštěva Oceánografického muzea v Monaku, kde je to nádherné. Kromě živočichů ve zkumavkách, kostrách větších kytovců i vodních savců, vidíme veliká akvária s nejrůznějšími druhy ryb a korálů. Kromě dokonale čistých akvárií zde vidíme i úplně odlišné akvárium, které je plné odpadků a je pro nás vzkazem na znečištěné moře. Po takové pěkné prohlídce už opravdu vyrážíme směr Česká republika. Nechce se nám, protože s příjezdem domů nás čeká zaměstnání a jiné povinnosti. V autě sedíme další dva dny, nohy nám otékají a tak se po dlouhé cestě rozhodujeme přespat na parkovišti v Rakousku. Spánek je to hlavně pro řidiče zasloužený a usínáme hned. Přes noc jsme nabrali nové a větší síly, takže teď víme, že dnes budeme doma. Stejně tak jako na začátku celé cesty si všímáme rozdílu kolem silnic. Rakousko pole, Česko billboardy a reklamy. Každopádně si nechceme smutnit a stěžovat hned po příjezdu do Čech, takže je na místě zvolat: „Sláva, nazdar výletů, přežili jsme už jsme tu, už jsme tady!“ . Ještě než otevřeme dveře našich domů a bytů, stavujeme se na jídle. Dáváme si klasiku, smažený sýr a hranolky nebo knedlíky s omáčkou a hlavně české pivo. Po jídle nás čeká už jen hodina, než budeme doma a když se tak stane, přichází buď dlouhé vítání nebo nejmíň týdenní vyprávění o takové expedici.

 

 

Recept: Pivní placičky na česneku bez piva-Ichnusa

Ingredience:
-vepřové kotlety 3x
-kuličky Polpette Bovino-Suino (mleté maso, 500 g)
-pšeničné placky Pane Carasau
-česnek (6 stroužků)
-půlka větší cibule
-grilovací koření
-majoránka
-kmín
-olivový olej
-paprika obřích rozměrů

Postup:
Vepřové kotlety osmažíme na grilu a polijeme je olivovým olejem. Hotové kotlety vykostíme a nakrájíme na max. 3,5 cm nudličky. S kostmi se rozdělíme se čtyřnohými mazlíčky. Kuličky Polpette Bovino-Suino ručně rozmačkáme s jemně propasírovaným česnekem, majoránkou, kmínem a grilovacím kořením. Mezitím rozdrtíme placky Pane Carasau na malé kousky. Veškeré již připravené ingredience spojíme v jedno velké masové pokušení. Z velkého masového pokušení vyválíme větší láhví od piva placku, ze které hrníčkem vykrojíme obrovské množství placiček, které už jen na rozpáleném grilu pečeme a potíráme olivovým olejem. Servírujeme v následujících vrstvách:
1) Pšeničné placky Pane Carasau nalámeme na kousky velikosti větší, než je samotná placka.
2) Placku potřeme steakovou hořčicí v malé vrstvě.
3) Na natřenou placku klademe masové pokušení a opakujeme hořčicovou vrstvu.
4) Masové pokušení obkládáme červenou grilovanou papričkou, kterou nakrájíme na kolečka. Po papričce následují mini okurky (Mini Cetriolini in agrodolce)
5) Vrcholem masové díla je opět pšeničná placka Pane Carasau.

Pro nejlepší gurmánský zážitek doporučujeme červené víno (Monica di Sardegna, 2015). Slabší vína nedoporučujeme!

 

Text: Veronika Vondrová

Foto: Pavel Hartmann, Miloslava Hartmannová, Petr Hartmann

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *