+420 739 156 639
info@hartmannpetr.cz

Expedice Omán 2018

Proč Omán? Aneb jak to začalo...

Podzimní listí už dopadá na zem a v dáli  zuří první sněhové šílenství. S kamarádem chceme trochu potrénovat lezeckou vytrvalost a tak jedeme na stěnu do Brna. Po pár cestách dojíždí i Dolfa s Vláďou, kterého skoro neznám. Hned první slova Dolfy jsou "Pojeďme na nějakej pořádnej vejlet!" ve mě vzbuzují touhu někam vyrazit. Mluví o Ománu. Cože Omán? Co tam jako? Země plná arabů, sucha, hrozného tepla a prý i prohibice. Všechny negativa ale převyšuje nadšení se někam konečně pořádně podívat a zároveň tam něco vylézt. Cestou domů se už obvolávají manželky, přítelkyně. Jakž takž máme povoleno, zčekneme více informací a uvidíme. Plán zatím hodně lákavej!

Jedeme? Nejedeme? Přípravy....

Chat na Whatsappu spamuje můj telefon o rána do večera. Každej hledá letenky, půjčení auta, průvodce, ale i vybavení, které musíme doladit. Přes tisíce zpráv se dostáváme až do bodu, kdy to vypadá, že opravdu pojedeme. Setkáváme se s Dolfou, jedeme k němu domů a kupujeme letenky. Bohužel taťka pas nemá a tak odhadujeme datum jeho expirace (naštěstí bez problémů). Letenky koupeny. Teď auto, chce to pořádný fáro, 4x4, takže těžkej americkej styl! Jo, máme to, všechno je objednáno. Ještě týden před samotným odjezdem se setkáváme na stěně v Poličce, kde ladíme foto-video techniku, lezeckej matroš, ale i v budoucnu záludný dron...

Den D a cesta

Je to tady. Jsme na letišti, balíme batohy do strečky. Bagáž mizí v útrobách letiště a my už jsme v mezicelní zóně. Zde kupujeme nějaký ten proviant  z DutyFree. (V Ománu je prohibice a do země lze dovézt jen litr alkoholu). Nastupujeme do letadla ukrajinských aerolinií a letíme směr Kyjev. Po tvrdém přistání v Kyjevě dáváme místní pivko a rychle přebíháme do dalšího letadla už směr Arabský poloostrov. V Dubaji jsme v brzkých ranních hodinách. Při čekání na bagáž nám jeden z batohů nevyjíždí. Ojééé... Batoh plný lezení, části stanu, nebo i drona tu není. Co teď? Taťka vyplňuje nějaký formulář, a bohužel bez jeho batohu, jedeme taxíkem na okraj Dubaje k autobusové stanici jedné Ománské autobusové společnosti. Tady si náš už vyhlíží borec v bílém plášti s čepcem, typický oděv pro místní kraj, se kterým se setkáváme na vlastní oči poprvé. Každý platíme v přepočtu 500 Kč za jízdenku. Nakupujeme místní banány, o kterých se na českých serverech píše, že banány jsou tady banánovější... Já teda nepoznávám nic. Stavujeme se do první hospody se slinou na bradě. Muslim alá hostinský nám dává špinavou konev a kelímky z plechu s vodou. No co, je blbé urazit. Poté nás zve do kuchyně a my si vybíráme, co si dáme. Brzy ráno už vyrážíme do Ománu. Čeká nás cesta v luxusním autobuse, který je plně klimatizován, ale je tady takové teplo, že mi přijde, že klimatizace nejde. Po několika hodinách jízdy kolem celé Dubaje, a přes poušť, dojíždíme k Ománským hranicím. Všichni ven! Platíme vízum a poté jdeme na imigrační, kde každý dostáváme razítko. Diskutujeme a vtipkujeme o tom jestli se ženě za pultem vůbec můžeme podívat do očí. Asi jo, nezavřeli nás... Na zdi visí obrazy jejich milovaného sultána Kábuse. Po pár kilometrech přichází další kontrola. Tentokrát kromě nás jde ven i všechna bagáž. Celníci se samopaly nám nařizují, ať je dáme do řady. Poté přichází psovod s jeho vlčákem. Pes se vždy zastavuje u naších věcí, kolikrát je to pro nás nepříjemné a to nic nebezpečného nebo zakázaného nevezmeme. Uff, je to za námi. Pes žádné drogy u nikoho nenašel a pokračujeme směle dále. Pár minut nato a kupujeme si další vízum. Tentokrát to Ománské. Po pár otázkách, co tu chceme ho bez problémů dostáváme. Jsme v Ománu! Čeká nás ještě pár hodin s jednou zastávkou a řidič nám zastavuje přímo na dálnici s nadchodem hned vedle letiště. 

Omán a první dny

Po cestě autobusem máme chuť někde chvíli spočinout. Dolfa zařizuje auto. Zapomenutou kartu nakonec vyřeší taťkova kreditka. Ještě se řeší batoh. Batoh zůstal někde v Kyjevě na letišti, ale už by měl být pomalu na cestě do Muscatu. Dáváme již druhé jídlo po Dubaji. Na letišti je pár místních fastfoodů. Hygiena v klidu. Kupujeme ještě sim karty a jdeme okouknout auto. Dobrý dělo! To bude poježdění v poušti. Během pár následujících dní jen čekáme a čekáme na batoh. Každé ráno, poledne a večer se vracíme na letiště pro batoh a výsledek je vždy stejný. Batoh ještě nedoletěl. Mezitím projíždíme centrum. Kromě obřích ministerských paláců nacházíme sedmou největší mešitu na světě sultána Kábuse. Nechybí zastávka a prohlídka. Spíše prohlídka jejího okolí, jelikož nejsme muslimové, nesmíme vstoupit dovnitř.  Po x fotkách a hodinách se zastavujeme i v místní Olympii a nakupujeme nějaké věci na gril. Nacházíme například mozečky nebo kravské jazyky. V jednom ze supermarketu je dokonce oddělení se jménem "Not for Muslim", kde je pouze vepřové. Nakupujeme a poté dáváme grilovačku na pláži. Popíjíme v proviant z DutyFree a přitom rozjímáme nad stylem života tady v Ománu. Ráno se probouzíme v zóně zákazu pohybu a focení. Jejda. Balíme a odjíždíme z pláže skrz písek. Ouha, auto se hrabe! Cože? Proč? Vždyť je to 4x4!! Dolfa, dej plnej knedlík! Záhada vyřešena, nesmíš se s tím tolik s*át 😀 

Dron a jeho story

Při čekání na batožinu si uvědomujeme, že může být příčinou i dron uvnitř. Batoh je na letišti, hurá! Jedeme na letiště, taťka s Dolfou mizí v útrobách letiště. Po cca 3 hodinách čekání v letištní hale přichází Dolfa s taťkou s otevřeným batohem, ale bez dronu. Dron je totiž zabaven. Dostali akorát papír, kde jsou samé arabské klikyháky a tak se utvrzujeme, že jde o potvrzení úschovy. No nic, věci máme, tak vyrážíme konečně do hor, do přírody. 

První lezení

Z Muscatu vyrážíme skrz tmavou noc bez světelného znečištění do útrob pohoří Al Hadžar. Přijíždíme pod lezeckou oblast Wadi Khubrah. Podle průvodce pár jednodélkových cest. Těšíme se na ráno do kaňonu, kde snad bude voda. Ráno bohužel zjišťujeme, že spíme na kraji měsíční krajiny a obřího údolí zařezávajícího se do ještě větších kopců, takže voda zatím v nedohlednu. Při snídani nás navštěvují volně se pobíhající kozy, které jsou chundelaté jako chmýří od pampelišky. Vstupujeme do údolí, po pár stovkách metrů už víme, že tady voda opravdu žádná nebude. Nacházíme jednodélkové cesty. Opírá se do nich ostré slunce, bez slunečních brýlí ani ránu. Dáváme pár cest. Zpravidla po slanění schováváme boty do stínu, jinak se natolik podrážka rozpálí, že nejsme schopni obuv znovu nazout. Kluci si zkouší zakládat, ale přestává nás to všechny na tom slunci bavit. Navrhujeme s taťkou přemístění na druhou stranu údolí ve stínu. Vypadá to, že tam nic není, tak to zkusíme prostoupit. Kluci lezou cca 10 m od nás nalevo. My jdeme diretkou přes převísky až k volnému bloku, kde štanduji. Materiál je ostrý a po cestě si udělám pár děr do lezeckých gatí. Pokračujeme dále do převísku, konkrétně  na mírnou hranu masívu. Zde nás už čeká hřebenovka, věž celého masívu. Odtud jíž sestupujeme a kluci slaňují. Sestup je trošku adrenalinovější, naštěstí se dá projít a slézt mírným údolíčkem mezi skalami. Balíme vše co máme a vyrážíme hlouběji do hor. Cestou se už stavujeme u místní pumpy a tankujeme benzín za pár směšných káblí. Místňáci nás zvou na specialitu v keramickém tácu. Je to tak moc sladké, že by z toho člověk mohl dostat cukrovku. Dáváme ještě místní kafe, ze kterého cukrovku už asi opravdu dostaneme, jejich mléčnou kávu jsem zatím ještě nezkoušel. Spíme v nějakém neznámém kaňonu u cesty. Tady Dolfu trošku napálíme, kdy mu nalžeme, že je za rohem tůň. Natěšeně běží k ní, po pár minutách se vrací se slovy "Kde ta tůň je? Nemůžu ji najít!". Vracíme ho zpět a ještě o pár kaskád výš. Když se k nám vrací, my už se neudržíme, a se smíchem se přiznáváme, že jde o vtípek jako trest za jeho celodenní rýpání. 😀 Další den už vyrážíme pod Jebel Misht.

Vynáška pod Jebel Misht

Cestou pod Jebel projíždíme údolím, pro naše vytuněné auto 4x4 žádný problém, místní nám tvrdili, že to projet nejde, my to ale zvládáme a objevujeme se z méně strmé části Jebel Mishtu. Díky úmornému teplu nás napadá si zde nechat pro sestup vodu a nějaké ty placky, co se později vyplácí. Nacházíme díru u vyschlé říčky a schováme to tam. Objíždíme Misht. Je to neuvěřitelná štreka a přemýšlíme, jak se pak dostat okolo zpět po sestupu k autu. Už je pozdě večer, nacházíme dobré výchozí místo na výstup. Zaparkujeme tady autem a znovu rozmýšlíme, jestli neuděláme vynášku lan a vody. Nakonec se tak rozhoduji já a Vláďa se přidává. Taťka a Dolfa jedou do města nakoupit.  Vycházíme a za cca 1,5 h jsme pod nástupem Francouzké cesty. Zde už při západu slunce necháváme věci a za světel našich čelovek se vracíme dolů k autu. Při procházení suťoviskem z údolí zní zpěv z mešity. Vskutku zajímavá atmosféra.  Jíme, balíme a hlavně se psychicky ladíme na následující výstup.

Francouzká cesta na Jebel Misht

Ráno vstáváme po páté hodině, abychom při svítání okolo sedmé byli pod cestou. Pod stěnou přebalujeme věci a vyrážíme směr k hoře. Již první délka natažená taťkou je zajímavá. Dolfa za námi se v ní trochu motá, ale nakonec úspěšně dolézá za námi. Další délka je jedna z nejtěžších. Chvílemi se cítím na odsed nebo pád. Ale po x minutách boje vidím štand. Yes, jsem v cajku. Kluci lezou za námi a slyšíme od nich různé vzdechy, které cílí k naší pomoci. Trošku jim pomáháme a pokračujeme dalšími spousty délkami. Pořád se různě motáme až se dostáváme po velikou plotnu. Ta se oblézá okolo, vidíme i reálné přímé linie. Cestou nás doprovází fixy a skoby prvovýstupců. Přelézáme na majestátní hranu a nacházíme starou bednu plnou rezatých konzerv od jídla. Dalších pár délek na užší a užší vzdušné hraně nacházíme bivak. Tak akorát. Máme cca hodinu do setmění. Fotíme fotky, ladíme spaní, jíme, a hlavně pijeme. Na celou stěnu jsme si vzali 4l/osobu. Už teď ale tušíme, že nám to nevystačí nebo to bude na knop. Během celého dne je na slunci kolem 40°C a tak hledáme kdejaký koutek se stínem. Bivak je naopak lehce studený, i mokrý, ovšem nic co by se nedalo přežít. Máme jen žďáraky, ve kterých je sice teplo, ale pak vlhko, bez nich zase sucho a chlad. Pod sebe skládáme lano, díky zkušenostem taťky, na karimatku to sice nemá, ale i tak dost dobrý! Nad námi je nespočet hvězd, které snad ani nejsou v Evropě vidět. Příjemnou únavou usínáme.

Za zpěvu muslimů se rozednívá a pomalu se nad krajinou objevuje teplý opar. O pár desítek minut do nás opět nemilosrdně pere sluneční žár. Rychle vstáváme a vyrážíme dále. Čeká nás pár lehčích délek. Z prvu trochu hledáme a nakonec nacházíme výchozí spáru naší cesty. Při lezení hledáme kdejakou skulinu se stínem. Moc jich není. Taťka vstupuje do spáry, prochází se v ní jako by nic, já už trošku problém mám, ale dá se. Klukům znovu lehce pomáháme. Jištěního je pomálu, občas čok nebo sporadickej frend, o štandech radši ani nemluvit. Další délka se opět opakuje v podobné obtížnosti. K jejímu konci se přelézá převísek do spáry, kde se bere lokr. Hodně zajímavé místo. Poslední těžká délka co chyběla vyšla na mě. Boj to sice byl, ale i přes spoustu lokrů se daří. Úplně poslední délka už je skutečně za odměnu, a za odměnu je i ten výhled na nehostinnou krajinu, kterou máme na všech stranách. Nějaké ty vrcholové fota samozřejmě probíhají a zbytky doušků vody mizí v nás. 

Sestup

Teď už nás čekal "jen" sestup. Trval nám cca  3 hodiny k silnici. Cestou jsme hledali cestu, která byla občas označená mužíky,  musí se totiž kličkovat mezi i 15 metrovými skalami.  Po té nekonečné cestě mezi skalisky a údolími docházíme k vodě, kterou jsme si tu nechali. Aleluja! Dolfa jde napřed a stopuje si místního borce. Muž ho dovezl až na druhou stranu kopce, i přesto, že měl v autě děti. Poté balí stany a SUVéčkem jede za námi. My mezitím došli do místního Coffe shopu a dáváme nějaké smažené maso s přílohou, a hlavně Coca-Colu, Mountain Dew a další barevné zvěrstva. Dolfa už je u nás a dává si stejné "drogy" , potom mizíme v kamenném údolí, kde rozděláváme stany a unavení usínáme skoro ihned ....

Dáme Kávu? Dáme!

Všechno nás bolí a lezeckej matroš ani nechceme vidět. Koukáme do průvodců a vyrážíme na místní Grand Canyon Shams. Po pár hodinách offroadu se za námi furt tyčí Jebel. Náhodou v mžiku zahlídneme vodu mezi kaňony. Fatamorgána? Je to možný? Couvačka,  fakt že jo! Dáváme rychlou koupel v neuvěřitelně ledové vodě a pak už hop do auta, nepatrně zajíždíme za horizont právě k onomu obřímu kaňonu. To je něco úchvatného, co příroda dokázala, a stále dokáže, vymodelovat. Je to turisticky profláklé místo, a tak se tu prodává všelijaké harampádí na ruce a krk, za peníze se můžete vyfotit s muslimem nad dírou apod... V kaňonu je malá ferátka. Necháváme ji ale ladem, a jen lenošivě koukáme do údolí, jak se mění siluety stínů a pořád žasneme nad tím, co i voda dokáže. V hlavách se nám honí myšlenky na nějaké místní speciality a tak z Vládi vypadne "Dáme kávu?" Jednoznačně souhlasíme! Už se pomalu stmívá a tak sjíždíme do městečka Al Hambra. Což je typické ománské městečko. Obchody s oprejskanými cedulemi, které jsou podsvíceny neony, chodníky jsou neupravené a sem tam potkáme nějaký válející se bordel. Abnormální místo, které se nám líbí. Jdeme do místního Barber shopu (kadeřnictví), že se všichni dáme oholit pravým ostřím. I když kadeřníkovi vysvětluji na třikrát, co je krátký a co je dlouhý, je hodně pečlivý a snaží se mi vyhovět. Naštěstí mě nepodřízl, i když mluvil jen arabsky a lítal kolem s tou kudlou až moc nebezpečně. Za pár chechtáků jsme všichni oholeni a ostříháni. Dáváme ještě jídlo extrémní pálivosti až se mi chce bl*nkat. Přemáhám se když vidím jak se na mě kouká celá restaurace....jako my v zoo třeba na opice. Pro ně nezvyk, pro nás vlastně taky. Tak ještě dáváme typickou ománskou kávu, pokud se tomu tak dá říct 😀 . Ozývá se nám na Facebooku bouldrista Štefánek, že je taky v Ománu, a jestli nedáme spicha. Domlouváme se na lezecké oblasti Wadi Tanuf

Nizwa a konečně nefalšovaná poušť

Po další noci plné grilování a dopíjení zbytků ohnivé vody se potkáváme s Rosťou. Domlouváme se na dalším plánu naší cesty a tou je poušť. Ve Wadi Tanuf nic nakonec nelezeme, je neskutečné vedro jako každý den. Objevujeme trosky starověkého města. Ruiny splívají s okolní vyprahlou krajinou. Nalézáme čistou "stoku" a dáváme koupel pak už vyrážíme laxně směrem do pouště. Cestou se zastavujeme v městě Nizwa se starobylou pevností, kterou nechal opravit současný sultán Kábus. Proházíme pevnost jen tak letmo a zastavujeme se na dalším jídle. Dáváme si něco i z místní typické indické kuchyně, ochutnáváme také slavný Hummus. Je to úplně jiný kalibr než u nás. Několikrát si přidáváme. S plnými pupky už jsme na cestě do pouště. Na hranice Wahiba sands nás zastavují průvodci, kteří nás přemlouvají, abychom jejich služby, ala výborná orientace v poušti, čili menší pravděpodobnost, že se ztratíme, využili.  Odmítáme, přece jsme si nepůjčili takovou káru, abychom byli "tahaný" za nějakými guidy.

Potkáváme Rosťu se svou společnicí a vyrážíme směr novým zážitkům do pouště. Cca 4-5 kilometrů a my už testujeme první pořádný kopec. Ups. Nejede to.  Zapadli jsme. Auto roztlačujeme, nakonec i z písku vysvobodíme. Nacházíme si luxusní místo v poušti. Nezkušeně stavíme stany. Když v okamžiku. Zvedá se vítr. Písek je úplně všude, v očích, ve stanu, v autě, v kuřatech... Dvě hodinky po setmění ustává fučák a my začínáme grilovat.  Nabízíme i Rosťovi, ale bez úspěchu, stan vyklepáváme, protože se nám v něm, kvůli tomu větru, udělala menší samostatná poušť. Za dunou začíná zapadat měsíc, úžasný pohled a v našich hlavách se zrodí úžasný nápad. Vyběhněte tam! Bude supr fotka! Běželi jste někdy do kopce sypkého písku? Sh*t. Na zhruba 50 metrové duně jsem pozdě, měsíc zapadl. Bosky scházíme zpět. Ráno se ve stanu probouzím sám. Taťka už běhá nahoře po dunách a fotí nádherné linie, které nafoukaný písek vytvořil. Konečně si připadám jako na opravdové poušti a ne jak na "největší evropské duně na Sardinii", to je o proti tomuhle pískoviště u nás za barákem.  Po několika hodinách brouzdání nekonečným pískem vidíme v údolí závody chrtů, které jsou tak běžné pro místní svět. Je až neuvěřitelné jak rychle ti psi běží. Po snídani balíme všechny věci a jedeme dále do pouště. Končí planina a začínají jen duny a pořádný offroad, autu během další, cca 7 hodinové cesty,  vyprázdníme nádrž a dostane takovou čočku že se mu už nechce jet.Proběhne pár adrenalinových zážitků na můj vkus možná až až :D.  Stavujeme se v kempu tisíc nocí. Něco okolo 50 km od kraje pouště. Dáváme tady jídlo a taky melounový salát. Kluci ještě procházejí kemp a my jedem na kešku. Nacházíme úžasnou oázu. Ohromná káď vody, a jen a jen pro nás. Dáváme vytouženou koupačku uprostřed pouště! Fakt luxus po několika dnech bez vody a koupání. Klukům ani muk 😀 . Mezitím si kluci zahráli v reklamě. Vláďa jako turista předává klíče a děkuje. Teď záleží jestli šlo o reklamu na kemp nebo třeba něco pro dospělé. Nevíme, neřekli nám to a na GDPR si tu nehrají... Ještě se pár hodin vyřadíme, kdy otáčky půjčeného auta jdou vysoko nad normál. Dochází benál, musíme z pouště. Supr zážitek, bomba ježdění, sem se ještě vrátím!. 

Večerní objev

Opouštíme poušť směrem na východní pobřeží Arabského poloostrova a ve večerních hodinách hledáme útulné tábořiště, po chvilce ho nacházíme v blízkosti města Al Haad a přírodní rezervace Ras Al Jinz Turtle Nature Reserve, kde jsou kladiště karet obrovských. I když si myslíme, že pravé a nefalšované karety neuvidíme, tak se nám nakonec poštěstí a máme je! Jako správní turisté i přes zákaz si karety fotíme, natáčíme a užíváme si chvilky v jejich  přítomnosti, nakonec je pozorujeme dlouho do noci. Spaní nacházíme mezi skálami, blízko u moře a usínáme skoro ihned. Za šumivých a příjemných zvuků přílivu se ocitáme v dalším dni s cílem Wadi Shab, což je přírodní kaňon se zatopenými jeskyněmi s možností parádní koupačky. Před odjezdem z karetí pláže dokumentujeme obří kraby, racky a další moři blízkou faunu. Mladý syn místního rybáře přichází s míčem, fotbalovým míčem, a i přes jazykovou bariéru a dorozumívání se pomocí všech končetin započne kombinace volejbalu a fotbalu. Doslova v okamžik se tyto míčové hrátky mění v aportování jednoho z naší výpravy a to vypadá následovně. Jistý syn rybáře háže svým míčem do moře a náš člen musí doplavat pro míč a poslušně ho donést majiteli, takhle se to opakuje několikrát a je vidět, že se všichni při pohledu na ně baví.

Majestátní kaňon Wadi Shab

Opouštíme místo s karetami a jedeme podél pobřeží ománského zálivu, kolem lezecké oblasti Wadi Tiwi. Z fotek na internetu to vypadá, že toto místo bude zcela vylidněné, klidné a krásné. V posledních dvou věcech se internet nemýlí, protože lidí je tu opravdu hafo. Platíme 1 riál za převoz lodičkou. Poté jdeme zhruba hodinu do nitra hory až se před námi objevuje zatopený kaňon, který se skládá z tůní a kaskád. Chvilku po nás k tomuto kaňonu přicházejí i místní muži a ženy. Těžko říct jestli nás ženské „plavky“ udivují nebo fascinují, ale ženy skáčou do vody více méně v tom, co nosí obvykle na sobě. Na konci kaňonu je klenot v podobě padajícího vodopádu do útrob podzemního jezera. Okolní římsy umožňují bouldrování a skákání do vody. Nějakou chvilku tu blbneme a pomalu se vracíme k pobřeží, kde kaňon začíná. Poté přejíždíme více severněji do Fins, kde zásobíme nejen žaludky, ale i volné prostory auta jídlem a pitím a přemisťujeme se do hor.

Majlis Al Jinn aneb ohromný jeskynní dóm

Opouštíme hezkou silnici a hlavně civilizaci a stoupáme prudce po prašné cestě až na náhorní plošinu Selma s převýšením cca 1500 m, dojíždíme k jednomu ze tří vstupních komínů a nahlížíme z okraje do hlubiny, která se zdá, že nemá konec. V tom nás vítá místní imám (člověk, který zastává funkci ománského faráře), zve nás na šálek kávy a, brzy pro nás nezapomenutelnou, rýži s kozím mlékem. Káva, kterou dostáváme je spíše mléko s cukrem, rýže s kozím mlékem je podávána na jednom tácu, takže všichni jíme společně a rukama. Naše evropské oči ihned směřují k hostitelovým rukám, které jsou opravdu hodně špinavé, zatímco naše, v rámci možností, jako ze škatulky. Přes nehygienické podmínky se jako tvrdí chlapi vrháme po hromádkách rýže, ochutnáváme a hodnotíme jako jídlo v krajním případě, nakonec za jídlo slušně poděkujeme. Zjišťujeme informace o jeskyni a plnohodnotně jdeme kempovat kousek od "džuzny" v zemi, která se nám s východem slunce zjevuje ještě hezčí než včera a konečně vidíme až na její dno. Mezitím přichází syn imáma a ukazuje nám, kde se dá bez problémů vidět dolů a taky tajná místa. Po chvilce nám sděluje, že dovnitř můžeme jen s  povolením z Muscatu. Bohužel povolení nemáme a tak na chlapce zkoušíme přemlouvačky i psí oči, ale ani potom nepolevuje v zákazu vstupu. Čím více se snažíme nebo přibližujeme k okraji džuzny, tak si nás chlapec více hlídá. V hlavě nám kolují myšlenky, že se rozdělíme na skupiny nebo podstoupíme zkoumání džuzny v noci na tajňačku. Nakonec se naše duše spokojí „jen“ s pohledem kolem a do džuzny. Pak nasedáme do auta a jedeme, trochu smutní, do lezecké oblasti Wadi Daykah. Cestou posloucháme moderní ománskou hudbu.

Wadi Daykah, poslední lezení

Na zlepšení nálady zastavujeme v lezecké oblasti Wadi Daykah, oblast je v údolí, které je zvláštní tím, že v období dešťů je z části pod hladinou nádrže. Sucho nám umožňuje přístup po kamenitém dně s dopomocí auta, s pohonem 4x4. Lezeme zde pár cest a nacházíme volné linie, jako pro nás připravené. Vytahujeme vrtačku, kladivo a borháky. Práce může začít! Osazujeme několik nýtů, které jsou řidčeji umístěné a vrtáme až do pozdních nočních hodin. Po této práci nás neopouští dobrá nálada a tak vytváříme atmosféru pořádného mejdanu se zbytkem dovezeného proviantu. Námi vytvořené cesty si užíváme až ráno, kdy je úspěšně zdoláváme. Cesty nám dělají úsměv na tváři a máme z nich opravdu dobrý pocit.

Muscat

Blíží se konec naší cesty, tak se přesouváme do hlavního a krásného města. Navštěvujeme některé památky a obdivujeme krásně upravené město a jeho prostředí. Po kochání se památkami vykračujeme na typickou městkou tržnici Souq v Muttrahu tvořenou spletí uliček a stovkami krámků, kde se da pořídit snad vše. Bohužel jsme na toto místo dorazili v době, kdy jsou všechny krámky zavřené, takže místo přeplněných uliček nejen lidmi, ale i zbožím a prodávajícími, vidíme prázdnou kachličkovou podlahu v každé z uliček. Po zkoumání tržnice kráčíme směr pláž, která se pro nás mění v ložnici. Ráno se přesouváme na letiště, kde vracíme auto.

Pokračování Dronstory

Po příjezdu na letiště se opět rozdělujeme na skupinky. Někteří jdou řešit propuštění z letištního vězení náš dron, jiní si krátí čekání pořádným dlabancem  v letištní hospodě. Po třech hodinách se setkáváme s droníkem, avšak letištní policie nechce drona vpustit do ománských prostor. Nakonec se domlouváme na odeslání dronu do České republiky a po další hodině a zaplacení drahého odeslání, konečně s klidem v duši opouštíme letištní halu a s taxíkem se přesouváme k autobusovému nádraží, kde už na náš čeká krásný autobus do Dubaje. Po osmi hodinách a pečlivé hraniční kontrole, v podobě několika vyčerpávajících prohlídek, jsme na letišti v Dubaji.

Dubaj a samé nej

Bez spánku si bereme Uber a vyrážíme do centra Dubaje. Jsme ohromeni výškou budov, které míjíme a později i obdivujeme z blízka. Burj Khalifa (nejvyšší budova světa)  vypadá jako raketa na startovací ploše Bajkonur. Noční procházka městem je natolik únavná, že usínáme u pomníku vedle největšího obchodního centra světa. Probouzí nás lehký a svěží deštík, jediný za celou dobu expedice. V obchodím centru navštěvujeme jedno z největších akvárii na této planetě. Ve vodě jsou vidět rejnoci, žraloci, želvy, malé rybky a taky krokodýl. Obří akvárium nacházející se v největším nákupních centru lemuje obří televize, samozřejmě největší svého druhu. Prosklenou střechou prosvítá obrys Burj Khalify. Blíží se odlet naše letadla, nastupujeme na nadzemní metro, které je bez řidiče. Odbavujeme se a odlétáme přímo do Prahy. V letadle nám při vstupu hned nabízí dlouho očekávané české pivo. Po pár hodinách přistáváme v České republice a naše cesty se rozdělují a je čas udělat klukům pápá.

 

Finální Dronstory

Stejně tak jako my, je i náš dron už v České republice, ale on je na rozdíl od nás stále držen na letištní kontrole. Proto se vydávám hned našeho miláčka vysvobodit, nakonec se vysvobození daří až na potřetí, kdy už mám všechny důležité papíry s sebou. Dron je neponičený a bezpečně odvezen domů k tátovi.

Suma sumárum.

Třicet jedna a půl litrů kávy, sedm kilo hummusu, přes patnácset metrů nalezených, dva tisíce kilometrů naježděných, až třicet kilometrů nachozených, 1 bivak ve stěně, jeden nevpuštěnej dron, pět navštívených lezeckých oblastí, jeden zákaz vstupu, několik prvovýstupů, tisíce fotek a videí a hlavně dobrá parta! ....To jsou jen některá synonyma naší úžasné cesty...

Díky!

Velké díky patří našemu materiálnímu sponzorovi lezecké firmě Ocún, svitavské textilce Svitap a městu Polička za finanční podporu. Dále také velké poděkování patří rodinám, přítelkyním, budoucím manželkám a všem, kteří se jak přímo, tak nepřímo, podíleli na tomto projektu.

DÍKY!

 

 

#SportemProtiRakovine

Podpoř a sleduj kamaráda, který s námi byl na expedici!

Informace o Ománu

Omán je země ne příliš turisticky vyhledávána, proto na internetu není tolik informací k nalezení. Tak jsem se rozhodl Vám pár informací nechat zde, od lezeckých oblastí, přes víza až po zajímavosti.

Víza:

  • UAE (Emiráty) stačilo nám razítko bez samolepky, vízum jsme dostali na letišti při příletu. Platba 120 AED při vycestování ze země. (vízum na 14 dní)
  • Omán- Vízum získáte prostřednictvím webového portálu evisa.rop.gov.om., cena se mění, v naší dobu jsme platili 20 OMR

 

Ceny potravin a ubytování najdete aktuálně zde. Hodí se nosit u sebe cash. Kartou lze platit pouze ve velkých supermarketech, v některých malých krámcích je zatajují. Doporučuji do odlehlých zákoutí země mít v zásobě vodu.

Lezecké oblasti, které jsme navštívili:

  • Wadi Khubrah ( více informací )
  • Wadi Tiwi ( více informací )
  • Wadi Daydakh ( více informací )
  • Jebel Misht ( více informací ) (Náš výstup – Francouzská cesta - popis)
  • Majlis al Jinn ( více informací )
  • Lezecké oblasti jsou vesměs zajištěny nýty (ty jednodélkové). V horských cestách budete potřebovat vlastní jištění, občas najdete starý fix, smyčku nebo fichtli. Skála je zpravidla pevná, v kaňonech vápencová. Na Jebel Misht sem tam nějaký volný šutr je...

Další:

  • Jako druhý národní jazyk je Angličtina, kromě Arabštiny zde naštěstí najdete cedule právě s angličtinou. V odlehlých oblastech je však pouze jen Arabština.
  • Auto se hodí 4x4, aby jste se dostali i mimo dálnice a nic vás nepřekvapilo. Maximální povolená rychlost na dálnici je 120 km/h. Pokud si budete půjčovat auto v UAE, a budete chtít cestovat, zaplatíte drahé pojištění ( cca 700 Kč/den).
    Do center větších měst musíte jezdit s čistým autem, jinak můžete dostat pokutu (oblasti jsou označené cedulí). Umytí auta doporučuji v nějaké vesnici, stojí to pár korun. Pokud stopujete, určitě se Vám zadaří, většinou řidiči zastaví na první pokus...
  • Autobus Dubai-Muscat jezdí 3 denně za cca 500 Kč/os - zpáteční. Jizdní Řád. Společnost, která jej provozuje je Msalawat.
  • Na letišti v Muscat lze koupit SIM karty od různých společností. U OmanTel je za 2 OMR volné volaní a 1,5GB dat, bohužel není všude signál. Český T-mobile se chytal víc.
  • Kuchyně je zde typicky indická, ve všem je kari, proto se připravte na pálivější jídla. Je zde absolutní zákaz pití alkoholu, jediná možnost, jak ho koupit je v DutyFree před příletem. Hodně zde převládají  "mini Fastfoody", ale typickou místní restauraci najdete bez problémů.
  • V Ománu je víkend Pátek a Sobota. Většina ománců tak ve čtvrtek začíná vyjíždět mimo město a všude pařit a pálit ohně. Domorodci jsou vesměs příjemní a pohostinní, neměli jsme žádný problém.
  • Různé upomínky, cetky a suvenýry nejlépe koupíte na tržišti v Muttrah (část Muscatu) nebo klasicky na letišti.

Mapa bodů

Zde naleznete body, které jsme našli před odjezdem do Ománu. Najdete zde také souřadnice od zastávek autobusu Dubai-Muscat, lezecké oblasti a přírodní krásy...

Text: Petr Hartmann
Korektura: Veronika Vondrová
Foto: Pavel Hartmann, Petr Hartmann

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *